13.
"Adamsonovic rodina"
Byla to žena a muž – nejspíš jeho rodiče. A to velmi ctění. Polilo mě horko potu a trémy. Jeho matka byla útlá vysoká žena s po bedra dlouhými plavými vlasy, a to platinově, ofinou sestřiženou těsně nad očima. Její oči byly velké, příjemně teplé, okrově zbarvené. Muž stojící po jejím boku, něžně ji držící kolem ramen byl jako kopie Errinesse. Vysoký, pěkná postava, tak akorát. Bledá pleť a dlouhé rovné černé vlasy, svázané vzadu a co mě upoutalo nejvíc, obě oči blankytně modré. Oba vypadali hodně mladě a oba byli oblečení v elegantních společenských šatech černé barvy.
"Dobrý den...vykoktala jsem ze sebe. "Je mi nesmírnou ctí.."
"Odpusťte, že vás přerušuji..ale zda to pro vás bude čest nebo ne, by jste měla zhodnotit až ke konci vaší, doufám, dlouhé a ne poslední návštěvy tady u nás..ne?" řekl jeho otec a přistoupil ke mně blíž. Šel z něho ještě větší strach než z Erriho a takový respekt, že se mi roztřásla kolen
. Oba se ale usmívali a jejich zajímavé oči byly přátelský přivřené. "Erriness o vás mluvil..jmenujete se Norine..ano?" pustila se do debaty i jeho matka.
"Ano.." přitakala jsem potichu.
Museli vidět, že jsem z nich naprosto vyklepaná, ale zachovali jak svoji, tak moji čest a nekomentovali to.
"Danel Daryn Noir.." vztáhl ke mně ruku jeho otec na pozdrav. "A moje choť, Anne Lilith Noir.." představil svoji zjevně milovanou ženu. "Byli bychom rádi, pokud nás někdy bude potřeba oslovit..tak jménem ano? Na pana a paní Noirovy jsme alergičtí.." objali se zase kolem ramen.
"Jistě." Kývla jsem. "Promiňte..Erriness je druhým jménem Danel po vás..takže váš otec byl nejspíš Daryn..je to tak?" neodpustila jsem si dotaz..
Páčit to z Erriho by mi zabralo příliš mnoho času.
"Jste bystrá dívka..ano..jako jedna z mála rodin ještě dodržujeme tradici.."
"Takže...je pokřtěn Erriness Danel?"
"Pokřtěn není!" zvýšila jeho matka rázně hlas. "Ale v rodném listu to má.."
Pochopila jsem, že při prvotní konverzaci jsou moje otázky poněkud vlezlé, a že jsem se jimi dokonce zabývala natolik, že jsem si ani nevšimla, že Erriness někam zmizel.
"Oběd bude do půl hodiny hotov. Errinessův pokoj je ve třetím patře, ve věži. Jediné dveře. Nemáte se kam ztratit.." poradila mi jeho matka a i s Erriho otcem někam odešli.
Vystoupala jsem tedy schody do nejvyššího patra, na jehož konci byly jen jediné velké černé dveře. Zdálo se mi divné, že se zámek na Erriho dveřích podobal spíše těm, co se dávají na venkovní vchodové dveře – tedy na klíč. Dále se tu nacházela poštovní schránka, a nějaký latinský nápis... Nejprve jsem chtěla rovnou vejít..ale naštěstí mi mé ego připomnělo, že se nacházím v cizím domě a proto se sluší zaklepat.
,,Kdo je?" ozval se tichý hluboký hlas.
"Já.. Už jsi zapomněl? Pozval jsi mě.." vytkla jsem mu s úsměvem jeho náhlé zmizení.
"Já ne.. Matka tě pozvala.. Já tě měl jen dovést k nám." Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
"Erri..potřebuju s tebou mluvit..prosím.." škemrala jsem za dveřmi.
Něco nebylo v pořádku. Kam se poděl ten úžasný kluk, kterého jsem v něm málem našla? Kde je Erri?
Dveře cvakly.
"Omlouvám se za tu neomalenost.." řekl, aniž by se na mě podíval a otevřel je jen na škvírku, abych mohla projít.
"Errinessi co je s tebou? Proč jsi v poslední době tak.."
"Co?" naklonil hlavu na stranu se zájmem.
-Zřejmě mu vůbec nedocházelo, jak se chová nebo choval..a možná ani to, že svým chováním může ledacos udělat s mojí psychikou. Jako by ho to vůbec nezajímalo. Ale nenazývala bych to arogancí..spíš tím, jak byl vychovaný.
"Máš byt v bytě?"
"Ano, pokud myslíš ten zámek a schránku.." řekl a pokynul mi rukou ke starožitnému křeslu.
Jeho pokoj byl zajímavý..skutečně zajímavý. Leckterému vyznavači kýčovitého hororu by se jistě velmi líbil. Na černých stěnách byly velmi jemně nakreslený stříbrnou barvou pavučiny..sem tam pavouk, sem tam trhlina ve vláknech.
"To jsi nemaloval ty..viď že ne."
"A proč ne? Kdo jiný? Nikdo jiný než já tu od mých 13ti nebyl.." rozhlédl se po stěnách jako pyšný malíř pohlíží na své veledílo.
"Ani rodiče?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Ti teprve... Jsou líní jít do druhého patra..natož sem..do věže.."
Pokrčila jsem nad tou podivností rameny a dál zkoumala to prapodivné prostředí. Přes jediné okno vysel mohutný černý závěs zahalený do roušky snad ročního prachu. Dvě stěny zabíraly police s knihami a různými zajímavými předměty, třetí stěnu postel s – jak jinak – černým povlečením. Popošla jsem k jedné z prosklených vitrín a zadívala se do názvů knih. Erriness mě se zaujetím sledoval, nejspíš chtěl vědět, jak budu reagovat na názvy titulů. – vesměs byly totiž latinsky, staré v kůži zabalené v roušce tajemna.
"To tady máš jen tak na ozdobu, nebo v nich umíš i číst?" otočila jsem se poněkud nevěřícně, když se naše oči setkaly.
Stál těsně za mnou, a když jsem se otočila, naše tváře se téměř dotýkaly.
"Co myslíš?" usmál se tajemně a prohlížel si mě z těch několika málo milimetrů.
"Já nevím.." sevřel se mi hrudní koš napětím.
Erriness byl mnohem tajemnější a děsivější, než jsem si kdy mohla myslet. Myslela jsem si, že když ho poznám, když dokážu nahlédnout do jeho nitra, dokážu přijít na to kým vlastně je... ale i přesto, že jsem ho znala ze všech kromě jeho rodičů a možná pár příbuzných nejlépe, neviděla jsem do něho ani nicotně málo. Nic. Tma. Byl temný. Bylo to jako když se pokoušíte číst knihu s malým písmem ve tmavém pokoji s minimem světla. Hledáte písmena, sem tam rozluštíte nějaké to slovo a hned si myslíte, jak to nebude snadné..ale časem si stejně jako teď já uvědomíte, že ji stejně nikdy nedočtete do konce.
14.
Volce de morte
"Knihy jsou od toho, aby se v nich četlo.." přerušil mé myšlenky najednou, když se natáhl pro jednu do vitríny zamnou.
Mě ale zaujala jiná kniha. Nacházela se zapadnutá pod hromadou papírů a prachu na dřevěném stojanu v rohu u postele.
"A co támhleta? Proč není s ostatními v knihovně?" ukázala jsem na ni.
"Ta je nebezpečná." Přivřel oči a jen neochotně ustoupil, abych se k ní mohla vydat.
Obrovská černá kniha okovaná a dobře uzavřená dvěma visacími zámky na bocích mohutné vazby a téměř ošoupaným názvem:
"VOLCE de MORTE" přečetla jsem nadpis a ohlédla se na Erriho.
Mračil se a jeho pohled spočíval na mých prstech zvolna přejíždějících po zámcích na boku.
"Hlas mrtvých, Hlas ze záhrobí, Hlas smrti..přelož si ten nadpis jak chceš.. Ale nikdy nemysli na její otevření. Tady končí veškerá legrace Norine.."
"K čemu sloužila?" zeptala jsem se. "Musí být hrozně stará.."
"K oživení mrtvých... ale záleží na tom, jak dalece jsi schopna tomu věřit.." Něžně mi knihu vzal a položil ji zpět na stojan.
"A k čemu ji máš ty?"
"Abych před ní chránil svět.." řekl tichým hlasem plným vážnosti.
"Nebo ji před světem.. Musí mít obrovskou hodnotu.."
"Prodat ji někomu by bylo jako prodat konvoj atomových bomb světovým teroristům.. A dát ji tobě..to by bylo ještě horší." ušklíbl se a podal mi jinou knihu, nebo spíše deník v tvrdých černých deskách.
"Tvůj deník?" podívala jsem se na něho zaujatě.
"Nahlédni do něj, až budeš mít čas..nebo chuť.." usmál se.
"Děkuji.."
U obrovského stolu ze dřeva seděly tři temné postavy, které mi připadaly jako z jiného světa.. nebo z hororu. Zatím co nenápadná hospodyně nanosila na stůl jídlo, zíraly ty tři postavy do talířů a nikdo ani nemukl.
"Už jsem ti říkal, Errinessi, že si máš ty vlasy alespoň k jídlu svázat.."
"Se vší úctou, otče... Mé vlasy jsou na mé hlavě a ta je řízená mým vlastním rozumem..."
"Občas by se mohla řídit mými radami.." zamračil se tomu jeho otec.
"Ale no tak.. Přece nebudete před návštěvou rozebírat vaše obvyklé pletky.." pokárala je matka s úsměvem a podívala se na mě. "Slečno Beiesdorfová, vy a vaše rodina nebydlíte v našem městě dlouho, viďte. Odkud pocházíte?" zahájila konverzaci, která skončila až po dvou chodech a dezertu a já měla pocit, že jsem jim pod tou palbou otázek odevzdala rovnou podrobný životopis. Erriness celou dobu seděl a pozorně naslouchal a pak po jídle, když se matka i otec omluvili s tím, že mají ještě práci mě šel doprovodit domů.
"Poslyš, Norine...Byl bych rád, kdybys co se týče majetku a mé rodiny zůstala diskrétní jak před svou rodinou, tak před kýmkoli jiným. Už tak nás lidé nemají dost v oblibě a vidina bohatství a snobismu k tomu moc nepřidají.." poprosil mě Erriness, když jsme vyšli z domu napříč zahradou.
"To je samozřejmost." Souhlasila jsem okamžitě.
"Jsi úžasná.. Děkuji. Vážím si tě." řekl a přitom zpomalil.
Otočila jsem se k němu, protože jeho hlas zněl poněkud vážněji než obyčejně.
"Opravdu si tě moc vážím, Norine..." objal mě z ničeho nic.
"Erri..co je s tebou?" usmála jsem se v rozpacích.
"Ale nic..neboj se. Jen jsem ti to chtěl zavčasu říct..." vzal mě za ruku.
Byl nějaký divný a když jsem v druhé ruce tiskla jeho deník, bylo mi jasné, že do něj musím co nejdříve nahlédnout. Třeba tam najdu odpovědi na některé mé otázky.
Doprovodil mě až k východu ze zahrady, kde opět odemkl obrovskou bránu.
"Tak tedy...nashledanou Erri." Otočila jsem se k němu.
Jeho oči byly smutné..obě.. i to okrové, věčně plné něhy a lásky. Smutek jako by kolem něho celého rotoval v obrovské černé spirále. Díval se na mě, jako by to mělo být naposledy, ale jeho pohled mi na druhou stranu jasně dával najevo, že když se ho na to zeptám, bude lhát, nebo vůbec neodpoví.
Naklonila jsem se k němu, že ho políbím na tvář, ale setkala jsem se s jeho pohledem a to mě odradilo. Otočila jsem se tedy k odchodu.
"Norine, počkej!" řekl s téměř hysterickým zabarvením. "Pojď sem.." objal mě a pak políbil. Byla jsem překvapená, ale zároveň strašně šťastná...kdybych tak věděla... ... ...
15.
Erriho deník
Když jsem došla domů, vzduch byl zvláštně suchý a mrazivý. Mohly být dvě hodiny odpoledne a já se šinula naší ulicí směrem k našemu domu. Sotva jsem otevřela hlavní vchodové dveře, uviděla jsem matku bledší než ranní jinovatka, jak mi jde naproti.
"Co se děje mami?" zněla má automaticky očekávatelná otázka.
"Tvoje sestra.. Nina..ona.."
"Co je s ní? Co se jí stalo?"
"Měla nehodu na koni... Před pár minutami volali ze stájí. Právě ji sanitka veze do nemocnice..." řekl otec. "Jedeme tam.." sebral bundu a klíče od auta z věšáku.
"Pojedu s vámi.." rozhodla jsem se ve vteřině a Errinessův deník odložila na polici.
Ve stájích nedaleko od města jsme se dozvěděli, co se vlastně stalo. Nina si přes zákaz své instruktorky vyjela na vyjížďku do lesa sama. Její kůň se tam pravděpodobně něčeho lekl a ona buď neudržela rovnováhu, nebo se praštila do nějaké nižší větve, protože prý měla ošklivě zraněnou hlavu. Každopádně ji kůň vláčel půl kilometru za třmen za sebou až zpět do stájí. Několik zlomenin, možný otřes mozku, možnost ochrnutí..informací bylo najednou až moc. Matka byla psychicky na dně při pohledu na krvavé obvazy před stájí, kterými se snažili mé sestře poskytnout první pomoc. Otec na tom nebyl o moc lépe a já, měla jsem sestru velmi ráda a také se mě to hodně dotklo.
Další cesta směřovala samozřejmě rovnou do nemocnice, kde nám neřekli nic víc, než že sestra je na operačním sále, což oba mé rodiče položilo ještě víc, a že víc se dozvíme až později. Takže nezbylo než čekat.
Smrt je stejně nesmírně zajímavý fenomén. Když nad tím tak přemýšlím...kdo by se nebál smrti, ať už vlastní, nebo smrti někoho blízkého? Nevybírá si, ale přesto – je smrt spravedlivá? Dá se smrt vytušit? Dá se smrt očekávat? Dá se smrt naznačit?
V tu chvíli, jako by mi ochrnulo celé tělo. Ta myšlenka mě ochromila ve spojitosti s tím, co mě napadlo ve sledu myšlenek setinu vteřiny po poslední otázce. – Dá se smrt vycítit, když ji někdo jiný naznačuje? – to bylo to, co mé tělo na okamžik zcela vyřadilo z provozu. Vlna hrůzy mi projela celým mým tělem a jediné, co se mi teď jevilo před očima v odlesku nemocničních zářivek byla Errinessova tvář při našem loučení. Nebylo pochyb že při té chvíli myslel právě na smrt. Jen se neodvažuji určit, na čí smrt že to vlastně myslel. A pak následovala další a jediná nutná a důležitá vidina... jeho deník. Určitě je v něm odpověď, proč by mi ho jinak dával? Jen tak – přečtěte si moje trápení? To určitě...proboha jak jsem hloupá!
,,Musím hned domů!" vykřikla jsem z ničeho nic do ticha karantény a pachu dezinfekce.
Matka a otec se na mě jen nevěřícně podívali. Ach ano..snad jsem si nemyslela, že by byl jeden z nich schopen v tomto stavu řídit.
"Potřebuju peníze na taxík, prosím!" rozdávala jsem dál pro oba nepochopitelné rozkazy a když jsem viděla, že si vyměňují zmatené pohledy rozhodla jsem se k radikálnímu činu.
"Hned!" vykřikla jsem jako ten nejrozmazlenější a nejumíněnější spratek pod sluncem, sama sobě jsem se v tu chvíli hnusila, ale nejspíš právě v tomto jediném výkřiku byla cítit naléhavost v mém hlase.
Otec mi dal svou peněženku a já se rozběhla k východu.
Taxík přijel po chvíli mého zoufalého boje se strachem a k domu mě dovezl po další půl hodině. Čas je tak arogantně neúprosný parchant! Okamžitě jsem vyběhla a s roztřesenýma rukama jsem se snažila odemknout si vchod. Taxikáři jsem řekla ať počká, protože jsem si byla naprosto jistá, co v deníku najdu... proto jsem ho popadla a vyrazila rovnou zpátky k autu.
"K domu Noirových prosím, hned." Určila jsem spěšně další trasu a ponořila se do tmavých černých desek.
Na prvních stranách toho příšerného děsu, do kterého jsem nahlédla za celý ten čas jen jedinkrát a naposledy byly jen na první pohled nesmyslné obrazce, při bližším hledání se ve změti čar a ornamentů daly rozeznat lidské tváře v zoufalých výkřicích. Masky které měly poukazovat jen na jedinou lidskou vlastnost – zoufalství. Z uměleckého hlediska byly ty obrazy jistě velmi zdařilé. Na dalších stranách byly dokonce portréty malované tak výstižně, že jsem i přes to, že byly karikaturovány do podoby jakýchsi démonů a bestií, poznala většinu tváří na nich zobrazených. Chad jako pekelný ďábel na trůně z plamenů, Dane a Alesa jako bájné okřídlené harpyje s křídli a pařáty dravých ptáků...mistrovská kresba. Dále pak Leon, profesor Owens a několik dalších učitelů a ...poslední strana byla oproti ostatním světlá a obraz na ní jako by vypadával z kontextu celého deníku. Byl na něm anděl, překrásně propracovaný, slzami zkřivený výkres s mou tváří. Ten obraz spustil první vlnu mých horkých slz. Všechny listy byly popsány tak zápornými slovy, depresivními úskoky strachem nahánějící bouří myšlenek jednoho nešťastného člověka...
smrt..zoufalost...utrpení...žal..zloba...bolest......pláč...krev......křik...
konec...
"Jsme už téměř tam..ale je tu nějaký problém." Vyrušil mě najednou řidič.
Teprve teď jsem si všimla blikajících světel policejních a záchranných vozů. Rychle a bezmyšlenkovitě jsem vyskočila z auta a řidiči jen mimoděk pohodila celou pětistovku. Utíkala jsem mezi těmi světli a všechen ruch kolem mi jen potvrzoval ty strašné obavy o Errinessův život...
ERRINESS DANEL NOIR
Obrovská příjezdová brána která byla jen pár metrů od malého nádvoří, kde stávaly luxusní vozy Erriho otce byla nedaleko, ale všude bylo plno policistů, záchranářů a dokonce místní televize a novináři. Přes samotnou bránu byla omotána policejní páska a hlídal ji policista.
"Slečno..sem nemůžete.."připomněl mi hned, jak jsem ji slepě podlezla a hrnula se dál k domu.
Zahlédla jsem hlavní hlouček všech těch lidí a mé obavy mě slepě vedly k němu.
"Jsem jeho přítelkyně! Musím ho vidět!" vykřikla jsem na policistu agresivně, když se mě pokusil za rameno odvést zpět za zábranu.
Kupodivu mě pustil..nejspíš si všiml, že si opravdu nedělám legraci, nebo ho odradil můj hysterický pláč.
Hlava se mi točila čím dál víc, kroky znejistily při každém dalším, přes slzy jsem téměř neviděla a mé srdce se zmítalo v nepravidelném rytmu strachu a hrůzy s nedostatkem kyslíku potřebného k tomu, čeho se tu právě před chvílí někdo dobrovolně vzdal.
Zastavil mě něčí horečnatý pláč. Jediný co snad přehlušil svou děsivostí a dojemnou hrůzou ten můj. Otočila jsem hlavu tím směrem a spatřila něco, co mě naprosto ujistilo, že to všechno není jen zlý sen. Byla to Errinessova matka. Seděla na zemi – nejspíš tam předtím upadla – a její pláč se podobal spíše křiku. Nad ní stál jeho otec s obličejem v dlaních, nehybně a tiše. Ani jeden z nich si mě nevšímali, což bylo pochopitelné. Zatočila se mi z toho všeho hlava ještě víc a málem bych upadla rovněž na zem, kdybych nespadla na něco, co mě přinutilo vykřiknout ještě děsivěji než kdy předtím. Byla to rakev. Provizorní černá rakev pohřební služby na první převoz do márnice.
"Neeee!" vykřikla jsem a rozběhla se k hloučku lidí.
V samém kraji zorného pole jsem zahlédla Errinessovu matku, jak ke mně zděšeně vzhlédla. Prodrala jsem se zástupem lékařů, sanitářů a policistů a...
...spatřila něco tak strašného...co jsem nikdy víc neviděla.
Errinessovo nehybné tělo, zlámané a zkrvavené...v kaluži srážející se krve a pachu smrti v podivné polámané poloze, která nabízela jen jediný možný způsob smrti. Vzhlédla jsem jako omámená tou hrůzou nahoru, vysoko k jeho věži, kde ve tmě a hrůze toho strašného činu vlály jen staré závěsy z okna otevřeného dokořán a pak zase zpátky k němu. Ztrácela jsem půdu pod nohama a hleděla do toho vytřeštěného oka. Bylo zamlžené a mrtvolně studené jako vždy, jen se z něj vytratila podivuhodná maličkost..a to život. V mdlobách jsem ucítila něčí paže v pase.. jak mě někdo táhne pryč, pryč od té strašlivé scény. Dál už byla jen tma...
Probrala jsem se na pohovce uvnitř domu, světla venku už dávno pohasla. Na hlavě jsem měla zteplalý vlhký kapesník, nejspíš obklad. Kolem mě bylo jen ponuro a prázdno.
"Jste v pořádku slečno?" ozvalo se za mnou a já nadskočila leknutím.
Byla to hospodyně, co nám ještě dnes nosila na stůl.
"Kde je Erriness..?" řekla jsem tiše, protože jsem si vzpomněla na ty strašlivé výjevy před domem.
Hospodyně neodpověděla. Místo toho šla otevřít mohutné dveře, protože někdo zazvonil.
"Kde je pan Danel? Nebo paní Anne?" dožadovala jsem se odpovědí.
"Jeli vyřešit nějaké formality ohledně smrti pana Errinesse. Zavolali vaše rodiče." Otevřela dveře.
"Norine! Proboha Norine je nám to tak strašně líto!" vykřikla matka a horečnatě mě objala..tím mě zase rozplakala. "Pojď..pojedeme domů.."
"Ještě moment.." svitlo mi najednou v hlavě..jako by to byla povinnost.
Něco uvnitř mě nutilo to udělat... "Mohu se jít ještě naposledy podívat nahoru?" otočila jsem se k hospodyni s prosebným výrazem.
"Dobrá..." řekla poněkud překvapeně.
"Půjdu s tebou.." namítl otec, jako by si myslel, že chci taky vyskočit z okna.
Taková hloupost...
"Tati! Já přece nechci skákat z okna! Chci se s ním jít jen rozloučit..tak jak jsem ho znala jen já.. Prosím.."
Stoupala jsem pomalu po schodech a můj umíněný otec šel za mnou. Zastavil se až u schodů k Errinessovým dveřím.
"Díky tati.." otočila jsem se na něho vděčně.
Pokoj vypadal hrozně. Všechen nábytek byl rozbitý, knihy roztrhané a rozdupané všude kolem. Povlečení na posteli roztrhané..po celém pokoji poletovalo v průvanu peří z polštáře a peřiny. Na zdech byly kromě Erriho častých slov také věty jako "odpust mi".. "promiň" nebo "miluji Tě"...
Nešťastně jsem se sesula na zem a oddala se další vlně horečnatého pláče.
"Proč jsi mě opustil?! Proč?!" odhodila jsem jednu z knih. "Co si teď bez tebe počnu?!"
Přes horké slzy smutku a utrpení jsem pátrala po pokoji a v tom jsem ji zahlédla...
Nikdo nikdy nepřišel na to, proč to Erriness udělal, alespoň na přesný důvod jeho smrti. Policie to pochopitelně uzavřela jako sebevraždu, už jen proto, že Erriness zanechal dopis ,,na rozloučenou" kde se zodpověděl ze svého strašlivého činu. Jeho tělo bylo pohřbeno v rodinné hrobce na místním hřbitově a pohřeb se konal jen v rodinném kruhu před dvěma měsíci. Já jsem přešla na jinou školu poté, co jsem se měsíc vzpamatovávala ze ztráty. Všechno vypadalo, jako by se vrátilo do normálu. – Nikdo se po něm už nesháněl, nikoho už nezajímalo, proč to udělal. Jako by nikdy neexistoval. Jako by nikdy nebyl alespoň malou součástí jejich života, jako by byl naprosto nepodstatný a odsouzen k zapomnění. To mě se ale podařit nemohlo...
...ledacos se změnilo...
Je noc, temná a černá jako byl kdysi i on. A přece něčím překrásná a děsivá zároveň... stejně jako on. Je čtvrt na dvanáct a já se potuluji po hřbitově už přes hodinu. Teprve teď se mi podařilo odlomit zámek na hrobce, husí kůže na mém těle se nechává mrazivě hladit strachem z toho, co by se mohlo skrývat uvnitř, nebo pod zemí...
Konečně..jen já, ty a Tvoje kniha... Pár ran kladivem do dláta a zámky jsou pryč.. A ty budeš konečně volný..
KONEC
